Dnes už je obtížné hovořit o úloze filozofie v životě jedince či společnosti, natož pak o její úloze ve vzdáleném 19. století. Ale když jde o Sørena Kierkegaarda, je v době posedlé trhem a v hnutích uvězněných v táboře tržních konkurentů nezbytně třeba přemýšlet v duchu tohoto dánského myslitele, ať už chceme nebo ne. V opačném případě bude krásný nový svět nejen fikce, ale v hlubším smyslu, jak o tom uvažoval Huxley, se idea výroby a spotřeby zmocní člověka a vytvoří z něho stroj, který věří ve svou svobodu, ale funguje podle zákonitostí toho, co zbavuje člověka všech vlastností, které se dají shrnout pod pojem lidské důstojnosti. Při příležitosti dvou set let od narození tohoto svébytného myslitele z dálného severu nestačí organizovat vědecká setkání; jeho myšlení by mělo proniknout ke všem špičkám, které dnes rozhodují o osudu lidstva. Špičky ve společnosti, kterou by Kierkegaard často oprávněně přehlížel, tvoříme my všichni. Proto jsou jeho prorocká slova o ‘donchuanech’ nebo o ‘pruských úřednících’ víc než pouhou žádostí o nové přemýšlení ze strany všech, kteří se jakkoli starají o člověka a jeho důstojnost. Smysl následujících úvah v nejširším smyslu shrnuje Jakub Marek, jeden ze tří autorů tohoto díla: »Zkoumáme jeho dílo, abychom pochopili celek, zkoumáme jeho život, abychom pochopili jeho odkaz.« Tři znalci života a díla Sørena Kierkegaarda, již zmíněný vědec z Karlovy univerzity v Praze dr. Jakub Marek, docent Univerzity Konstantina Filozofa v Nitře dr. Roman Králik a nejvýznamnější slovinský znalec a překladatel dánského filozofa dr. Primož Repar, se pokoušejí v předložené vědecké monografii každý ze svého úhlu pohledu poukázat na sílu tohoto ‘starého’ myšlení pro dnešního, v demokracii ukolébávaného člověka. Nová oikonomia vztahů nemůže existovat bez základní hodnoty, kterou jí může dát sám sobě věrný jedinec. Nejde jen o každodenní vztahy, jde také o společnost, politiku a uspořádání světa, v němž žijeme, jak uzavírá svůj příspěvek Primož Repar: »Perspektivu praxe, která je teoreticky deklarovaná a prakticky potlačená, je třeba obrátit z onoho zoufalství v očekávání, politický program není její předpoklad, i když samozřejmě existuje možnost otevřená jako život sám, kterého se není možné zmocnit. Otázka, kdo je můj bližní, je, byť ukvapeně, určená k tomu, abychom ‘v sobě objevili bližního’, abychom se nejprve sobě ‘stali bližními’.« Právě sobě je nejtěžší být bližním, a proto místo bližního zaplňujeme všemi možnými náhražkami, které nikdy nemohou nahradit bohatství, jež skrývá jedinec.

Neodvážíme se věřit, tudíž ani nedokážeme žít, což bere vzlet každé společnosti, natož pak globálnímu společenství. Kdo bude věřit v sebe v celé lidské bezmoci a bude si troufat vykročit na cestu směrem k hoře odpovědnosti před Neznámým, nalezne ‘jen’ nepokoj bytí. K tomu neklidnému bytí, které  osciluje mezi vírou a nevírou, mezi nadějí a zoufalstvím, nás láká život. Čtení této knihy nás k tomu bude vyzývat, neboť nikdo nemůže žít místo mě a nahradit mě ve vztahu k ostatním. Pokud nám připadá, že neumíme nebo nedokážeme následovat odvážné myšlení existence, potom jsme zestárli, ztratili mladistvý elán, který Kierkegaard v plné míře prožívá ve svém religiózním postoji. Roman Králik nám detailně poukáže na roli vztahu k Bohu v životě. Není třeba, abychom byli religiózními, ale stejně dokážeme pochopit Králikova slova: »Kierkegaard akcentuje myšlenku, že není důležitý věk, v němž se člověk rozhodne následovat Boha. Nejdůležitější je, aby si pamatoval první rozhodnutí následovat ho. Ta vzpomínka z mládí člověku připomíná jeho vztah k Bohu, který věkem a životními událostmi většinou vymizí.« V ‘zestárlé’ společnosti nabažené vším stojí za to podívat se také těmato očima. Každý takový pohled se stále znovu vrací k tomu, kdo se dívá, aby se zeptal: Dívám se pohledem života nebo pohledem smrti? Dívám se vlastníma očima nebo očima konzumu? Dívám se očima úcty k člověku naproti mně nebo očima odhalování tajemné podoby mého bližního? Na všechny tyto otázky kniha nedává odpovědi, ale vztyčuje ukazatele, bourá falešné zkratky a ukazuje na bohatství, pokud si troufneme na cestu nové oikonomie vztahů.

Janez Vodičar