Učební text „Teologicko-etická interpretace jednotlivce v sidře Berešit“ s podtitulem „Základy klasické hebrejštiny s rozbory vybraných textů a pojmů“ si klade za cíl seznámit studenty i širší veřejnost s pojetím člověka v sidře Berešit se zvláštním důrazem na teologicko-etickou stránku tohoto tématu.
Autoři v tomto textu vychází ze skutečnosti, že znalost různých jazyků otvírá člověku rozličné myšlenkové světy, které nelze čtenáři plně zpřístupnit ani tím nejlepším překladem. Z tohoto důvodu je základním cílem autorů umožnit čtenáři, aby byl schopen si zkoumaný text nebo jeho (pro dané téma) stěžejní části sám přečíst v originálním jazyce, tj. v hebrejštině.
Cílem autorů (vzhledem k rozsahu tohoto učebního textu) není a ani nemůže být naučit čtenáře hebrejský jazyk dokonale v jeho plné šíři. Zpřístupníme mu z něj pouze to nejnutnější pro práci s textem Tanachu (Hebrejské bible). Řekněme jakési minimum (asi v rozsahu dvou semestrů výuky), které mu postačí pouze k četbě vybraných textů sidry Berešit (viz úvodní texty lekce) a vytvoří mu dostatečně pevný základ pro jeho další studium.
Důležitější než cíl je pro nás cesta k němu. Cesta, která nemusí nikdy skončit. Tím samozřejmě nechceme demotivovat studenty tím, že bychom jim podsouvali myšlenku, že se hebrejský jazyk nikdy nenaučí. Narážíme jen na představu, která se často objevuje v židovské literatuře, podle které studium člověka nikdy nekončí, protože i místo po smrti si někteří židovští učenci představují jako velkou ješivu (studovnu), kde člověk pokračuje v tom, co (v lepším případě) na zemi započal. Patříte-li k těm, kteří se právě na tuto cestu vydávají, přejeme Vám na ní mnoho úspěchů a jsme rádi, že můžeme jít nepatrný kousek této cesty s Vámi.
Ambíciou predkladanej monografie je analyzovať a interpretovať morálnu a politickú filozofiu Thomasa Hobbesa s cieľom uchopiť a vyjadriť jej logickú a obsahovú podstatu. Autorovým zámerom je ukázať, že od morálnej antropológie, cez teóriu hodnôt, etiku, až po teóriu štátu a práva sa Hobbesovým dielom tiahne logicky konzistentná a obsahovo bohatá filozofická argumentácia.
Táto monografia je určená všetkým, ktorí sa zaujímajú o vzťah jazyka, literatúry a života, a rovnako aj tým, čo sa zaujímajú o Unamuna ako filozofa, literáta a mienkotvornú osobnosť kultúrneho aj politického života svojej doby. Nie je ani učebnicou, ani životopisom a hoci sa vonkajším okolnostiam jeho života nevyhýba, venuje sa im iba natoľko, ako je to potrebné pre interpretáciu jeho diela.
Je to interdisciplinárna a teoretická práca, určená jazykovedcom, filozofom, literárnym vedcom, translatológom a semiotikom a možno zaujme i vytrvalejších a skúsených laických záujemcov o spomínané odbory. V monografii sa venujeme aj styčným plochám jeho filozofickej a umeleckej tvorby s pedagogikou, antropológiou a etikou. Iba okrajovo sa budeme venovať Unamunovmu teologickému odkazu, a to ako integrálnej súčasti jeho motivácie, veď filozofii náboženstva sa u neho nedá vyhnúť, ak nechceme jeho obraz skresliť nad (pre nás prípustnú) mieru.
Fear and Trembling is often a person’s first encounter with Kierkegaard. That the text is fairly short, the style relatively terse, and the fact that its provocation stares the thinking reader in the eye makes it a popular introduction to the existentialist tradition as well as to Kierkegaard’s authorship. Yet its theme of Abraham’s sacrifice raises disturbing questions for all readers concerning the limits of moral intuition as well as of reason itself. Many interpretations have been offered and the work still presents challenges to scholars seeking a consistent development in Kierkegaard’s thought. Roman Kralik’s monograph adds a most welcome contribution to a continuing discussion.
Recenze of
Alastair Hannay
Emeritus Professor of Philosophy at the University of Oslo
Dnes už je obtížné hovořit o úloze filozofie v životě jedince či společnosti, natož pak o její úloze ve vzdáleném 19. století. Ale když jde o Sørena Kierkegaarda, je v době posedlé trhem a v hnutích uvězněných v táboře tržních konkurentů nezbytně třeba přemýšlet v duchu tohoto dánského myslitele, ať už chceme nebo ne. V opačném případě bude krásný nový svět nejen fikce, ale v hlubším smyslu, jak o tom uvažoval Huxley, se idea výroby a spotřeby zmocní člověka a vytvoří z něho stroj, který věří ve svou svobodu, ale funguje podle zákonitostí toho, co zbavuje člověka všech vlastností, které se dají shrnout pod pojem lidské důstojnosti. Při příležitosti dvou set let od narození tohoto svébytného myslitele z dálného severu nestačí organizovat vědecká setkání; jeho myšlení by mělo proniknout ke všem špičkám, které dnes rozhodují o osudu lidstva. Špičky ve společnosti, kterou by Kierkegaard často oprávněně přehlížel, tvoříme my všichni. Proto jsou jeho prorocká slova o ‘donchuanech’ nebo o ‘pruských úřednících’ víc než pouhou žádostí o nové přemýšlení ze strany všech, kteří se jakkoli starají o člověka a jeho důstojnost. Smysl následujících úvah v nejširším smyslu shrnuje Jakub Marek, jeden ze tří autorů tohoto díla: »Zkoumáme jeho dílo, abychom pochopili celek, zkoumáme jeho život, abychom pochopili jeho odkaz.« Tři znalci života a díla Sørena Kierkegaarda, již zmíněný vědec z Karlovy univerzity v Praze dr. Jakub Marek, docent Univerzity Konstantina Filozofa v Nitře dr. Roman Králik a nejvýznamnější slovinský znalec a překladatel dánského filozofa dr. Primož Repar, se pokoušejí v předložené vědecké monografii každý ze svého úhlu pohledu poukázat na sílu tohoto ‘starého’ myšlení pro dnešního, v demokracii ukolébávaného člověka. Nová oikonomia vztahů nemůže existovat bez základní hodnoty, kterou jí může dát sám sobě věrný jedinec. Nejde jen o každodenní vztahy, jde také o společnost, politiku a uspořádání světa, v němž žijeme, jak uzavírá svůj příspěvek Primož Repar: »Perspektivu praxe, která je teoreticky deklarovaná a prakticky potlačená, je třeba obrátit z onoho zoufalství v očekávání, politický program není její předpoklad, i když samozřejmě existuje možnost otevřená jako život sám, kterého se není možné zmocnit. Otázka, kdo je můj bližní, je, byť ukvapeně, určená k tomu, abychom ‘v sobě objevili bližního’, abychom se nejprve sobě ‘stali bližními’.« Právě sobě je nejtěžší být bližním, a proto místo bližního zaplňujeme všemi možnými náhražkami, které nikdy nemohou nahradit bohatství, jež skrývá jedinec.
Abstract
Ko Goran Starčević, zastavlja vprašanje o nalogi mišljenja v ustrojenem svetu, si to nalogo seveda zastavlja sam, zastavlja jo samemu sebi, kot tistemu, ki premišljuje filozofsko, pa tudi bralcu seveda, saj pisec nikogar ne izvzame. Ko odpira vprašanje komunikacije brez ekonomiziranja in etike brez normiranja, se postavlja v bran temeljne človečnosti, ki je danes deteritorializirana. Razpršena, razcepljena. Raztresena kot drobni pesek po puščavi, dokler ga ne zavrtinči. A se na ta način lahko tudi gverilsko skriva. Reakcija na to sproži vključevanje, ki je brezpogojno, analogijsko negativ tistemu »izključevanju iz shodnice«. Zaobjame vse, ni pripadniška, ne sprejema samo »kroga«, terja temeljno novo etiko, ki bo eksistencialna in se upira vsej tradiciji, kljub temeljnemu izročilu, iz katerega se napaja. Starčević pravi: »Zato se Aristotelova etika kot politika prijateljstva poraja v obliki svojevrstne teorije ter pristajanja na zgodovinsko resničnost demokratičnega polisa; v ontoloških predpostavkah izhaja iz ideje množice in kontingence, namreč skupnosti, urejene na podlagi modela enakopravnega odnosa med 'dobrimi in med seboj podobnimi v kreposti'. Vendar ostaja ta etika izključujoča, saj ne zaobjame tistih, ki niso včlenjeni v krog ali ethos prijateljstva. Njeno mejo določa ravno to, da je zamišljena kot gola protiutež Platonovemu oktroiranju ideje skupnega dobrega. Če je Platonova filozofija človeka kot posameznika povsem podredila normativizmu in splošnosti, se Aristotelova filozofija ni znala in niti mogla sklicevati na univerzalne pravice človeka kot državljana.« Človek je oseba in državljan. V obeh poljih se mora naučiti znati postaviti zase. Da bi lahko postal odgovoren posameznik v družbenem prepletu odnosov, ne sme pobegniti pred sabo in ne sme dopustiti, da bi mu bil odvzet njegov subjektivni čas. Kierkegaardov sodobni nomad, današnji Abraham, je subjektivni mislec, ki dvomi tako globoko, da strast tega dvoma prevrta njegovo osebnost, da vse globlje prepoznava skrivnostno paradoksalnost lastne eksistence.